i have yoyo.. yo yeah yeah..

*omluva slečně K. za šlohnutí textu z bublinky její panenky – nutno říci, že opodstatněně, ovšem to se nejspíš zbloudilé oči čtenářů dozví až někdy příště*

Dostala jsem pero. To nezní moc zajímavě, pravda. Chce to doplňující otázku či über ftipný komentář, který by to spravil.. to se nestane, ale stejně to Agnes vysvětlí.

Dostala jsem zásilku od protinožců a v něm úchvatné čtení od úchvatnější Lady Lou from the land of Oz, která z posledních zpráv o České republice usoudila, že tu trpíme nedostatkem psacích potřeb o.O . A to i přesto, že již více než rok ji zásobuji pravidelnou dávkou emocí psanou skoro na deseti stranách RUČNĚ jednou z černých jednoduchých plastových tužek za 5 korun kus, které nakupuji po deseti, protože za a) některé občas psát prostě odmítají a za b) je to to jediné, co je má psaním zdegenerovaná levá ruka ochotná použít, když ji čeká zatraceně dlouhé psaní.
Ale je to milé.. to pero je totiž moc pěkné – dřevěné, s kovovým vnitřkem.. píše ovšem modře, což jej “povyšuje” na post formálního používání, v praxi se to dá vyjádřit tím, že ho budu nosit pořád u sebe vedle ostatních ohryzaných plastovek a drobků různého původu v tašce a vytáhnu ho pouze, pokud si budu vyplňovat kupon do průkazky anebo potkám nějakou z hvězd svýho pubertálního srdce.. smutnej osud na to, že cestovalo přes půl zeměkoule, aby mne našlo.

Ale o tom to dneska vůbec nemělo být.

 

Agnes se včera vypravila do Prahy (důvod není podstatný) a zdržela se tam.  Zdržení je dost nemilá věc, pokud jste závislí na hromadné dopravě, což já rozhodně jsem, takže mne čekalo půlhodinové čekání na sklonku noci na zástavce, kde nebylo vidět světlo žádnýho nebeskýho objektu (ale jsem zvyklá, že v Praze hvězdy vidět nejdou..) a kde se celej svět na chvíli najednou zdá nebezpečnější než obvykle.
Tak jsem si sedla, poslouchala hudbu z budoucího článku a pozorovala okolí, abych si nepřipadala tak malá a ohrožená..a teprve potom jsem si toho všimla.
Znovu podotýkám, že byla hrozná tma, světla na zastávce ještě tím spíš vytvářela nebezpečné stíny a mrtvé body.. ale nikde nečekal jediný chlap. Veškeré osazenstvo tvořily dívky a ženy různého věku, různých barev, tvarů a velikostí.. a snad žádná z nich nevypadala šťastně nebo alespoň trochu spokojeně. Napočítala jsem jich asi deset (sebe nepočítám, mám se za zvrácenou hru přírody, pro kterou platí trochu jiný systém) a evidentně se žádná z nich neznala zase s jinou – nebo to dovedly výborně maskovat přes svoje polomrtvý tváře plný existenciálních problémů.. čím to vlastně je. Noc přicházela a tolik žen bylo osamělých na autobusový zastávce. Abych tomu dodala trochu realističnosti, ano, přišlo i pár mužů.. slovy asi dva. Pak také třetí, zavěšený do mladé slečny, kterou vyprovázel, ale pořád je tu asi desítka osob s XX chromozomy, která prostě jen odevzdaně čeká.

Na některých byl důvod samoty vidět – maminka jdoucí z práce, v jedné ruce igelitka s nákupem, v druhé mobil, kterým diriguje svoje děti, aby se nebály, protože máma brzo přijde. Její muž je taky na cestě nebo je v hospodě a možná taky prostě zmizel.. ale to zrovna není něco, co by mne nějak zajímalo, Agnes to vidí dnes a denně a děsí se přitom budoucnosti, ale co sakra dělají mladý snadno napadnutelný holky v noci na zastávce? To chodí všechny do školy, rozvrh mají do devíti a pak cestují přes celou Prahu s přestupy na autobus? Proč je nikdo nedoprovází..a proč jich je tolik. Až si přestanu hrát na malý děcko, stane se ze mě něco podobnýho?